Zeptám se teď já: "Máte ještě sílu na další IVF?"

Slyšíte kolem sebe slova: "Vše záleží na psychice, moc si to berete, nemyslete na to,....bla, bla, bla...." Ale copak to jde? Moc dobře vím o čem mluvím! Mám za sebou 5 IVF, a spousty inseminací během 8 let, s práškama, s injekcema,..... a hlavně mám za sebou spoustu proplakaných nocí nad zmařenými pokusy. Hm............ Kdybych tehdy věděla, že je to k ničemu, tak neplýtvám energií a penězi. Ale je tu opět to slovo: "Kdyby".

Na druhou stranu ale vím, že jsem si to své poslední IVF musela prožít. Prostě to byla pro mě ta poslední tečka, abych se pak mohla s čistým svědomím vrhnout do adopce. Tehdy jsem byla smířena s tím, že IVF určitě nevyjde, ale adopce ano a budu mít krásné mimi. Takže jsem dala na radu a nemyslela na IVF. A ejhle, otěhotněla jsem! Takže milé ženy, JE TO PRAVDA!!!! Nemyslete na to a soustřeďte se na....cokoli! Bohužel jsem ale o mimi ve třetím měsíci přišla, ale to jiná historie.

Teď mám doma krásného syna a to co bylo před ním je zastřeno mlhou. A co že jsem ho neporodila!!! Teď je můj a miluji ho celým svým srdce!!!

My byli poprvé v nejbližším kojeňáku a tam nám dali kontakt na sociální pracovnici. Ale můžete jít na městský úřad, kde je oddělení něco jako sociálně právní ochrana dětí (teď už nevím, jak přesně zněl název, ale na vrátnici vám poradí).

V žádosti vás to určitě zarazí. Také vám říkali, že pokud si tam nenapíšete nějakou nemoc, nemusíte se dítěte dočkat? Nevěřte jim! Pokud se opravdu necítíte starat se o nemocné dítě, nemá smysl jen kvůli nějaké úřednici (která má doma zdravé dítě a porodila ho) a pod jejím nátlakem zaškrtávat tohle políčko. Protože pak by jste neměly ani vy a ani to dítě smysluplný život! Vy budete s ním každý den, ne ta úřednice! Vy si budete říkat, že jste to přeci takto nechtěli! A pak nebudete šťastná rodina.

Pokud ale jste přesvědčeni a chcete to hlavně vy, tak dát domov nemocnému dítěti je ten největší dar a nejvzácnější láska a zaslouží si naši poklonu.

U nás chtěla vidět jen kde bude dětský pokoj, jinak nic. Žádné dívání se do skříní a po neutřeném prachu na televizním stolku. To jsou fámy, které se rády rozkřikují!

Neváhejte a udělejte to co nejdříve!!! Vyplňte ty lejstra třeba v garáži na zemi, když nemáte stůl v jídelně. Nezapomeňte, že na adopci se čeká nějaký ten rok, no a do té doby budete mít vaše hnízdečko pro mimi dávno opravené! Tohle musí pochopit i ta nejpitomnější úřednice!!!!!!!!!!!!!!!! Nemějte strach, chybějící dlažba na chodbě nebrání podání žádosti!!!!!!!!!

Jasně že budete!!! V každé ženě, která touží po dítěti je obrovský kus mateřského instinktu! Dítě je dar a nezáleží na tom, zda je žena obdarovaná porodem nebo adopcí. Když poprvé budete držet své mimi v náručí, v hlavě vám "naskočí" a ta změna vám pomůže pochopit co právě ten malý uzlíček potřebuje.

Vytvoří se nádherné pouto!! Mimi vás pozná mezi všemi lidmi, zvykne si na vaši vůni, řeč, gesta, úsměv,.....jste s ním denně, dáváte mu najíst, přebalujete a dáváte mu lásku a bezpečí. A vůbec nezáleží, zda jste byly spojeni před pár měsíci pupeční šňůrou.

Vycítí i vaši nervozitu, třeba když se někam chystáte, když vás čeká něco nepříjemného nebo něco krásného, reaguje na to jako každé jiné dítě.

No pokud jste z malého města, tak se připravte, že se najde pár lidí, kteří se nahrnou ke kočárku aby se přesvědčili, že dítě z kojeňáku je opravdu "zrůdička". Ale pak to jejich překvapení, když zjistí, že v kočárku je úplně normální dítě....to se pak zasmějete vy!!! Jsou to nepřející chudáci a ti ať se jdou bodnout!! Ti, kteří vám to ze srdce přejí se budou radovat s váma! A věřte, že to bude radost obrovská!!!

Čím déle je dítě v kojeňáku, tím to má na něj horší vliv. To je jasné, v ústavech je málo sestřiček na to, aby se věnovali každému dítěti individuálně. Ale pokud se mimi dostane do rodiny třeba jako naše ve 3 měsících, tak má vyhráno! Těch pár týdnů v kojeňáku ho nijak nepoznamenalo. Byl nám sice předán jako že je opožděný (tím, že se s ním nikdo "nehrál" tak jako v rodině), ale všechno velmi brzy dohnal a teď je i trochu dopředu.

Znám i holčičku, která se do rodiny dostala v 6,5 měsících, ale všechno krásně dohání a teď když má 15 měsíců, tak se vyrovnala vrstevníkům.

Nebojte se!!!!!!! Pokud nejste masový vrah a nebo něco podobného, tak to zvládnete!! Žadatelů je sice mnoho, ale těch, kteří se dostanou až k testům je málo, protože to nakonec vzdají. Je jednoduché říct si, že adoptuji dítě, je to takové nezávazné, ale až je člověk před testama......hold někteří nemají tolik odvahy, aby došli až sem.

Gratuluji těm, kteří se chystají na testy, že vydržely všechny ty nervy se sociálkou!!! A také jim držím pěsti!!!!